Šrámy jedné cool mámy

28. června 2016 v 6:30 |  Lifestyle
Už od dětství jsem trpěla nízkým sebevědomím. Přestože jsem byla dle mé babičky krásná holčička s dlouhými černými vlásky a vždy se dobře učila, zamindrákovaná jsem byla ažaž. V šestnácti jsme potají brečely se spolužačkou na záchodě, že jsme nějaké divné, protože ještě nemáme kluka.

Můj svět bylo divadlo a knížky. Byla to slast zahrabat se s knížkou do postele a prožívat osudy Anny Kareniny a moje mamka musela otevírat Petrovi, Frantovi, Karlovi a už ani nevím, jak se jmenovali, a oznamovat jim, že ani tentokrát na ples či jinou akci nejdu. Když už mě konečně vyhnala pod výhružkou spálení knížek na místní hřiště, kde se konala zábava, v deset už jsem chrastila klíčem v zámku s tím, že je to nuda a raději jsem si potají do čtyř do rána četla.

V páté třídě mě zvolili předsedkyní třídy, tehdy opravdu ještě předsedkyní, a dodnes si vzpomínám, jak jsem v této roli trpěla, protože jsem svým vzrůstem ani zjevem neuměla sjednat ve třídě pořádek, za což jsem byla kantory kárána. Když jsem byla přijata na osmiletý gympl, zase jsem brečela, že tam nenastoupím, protože přijdu o všechny kamarádky, načež mi jedna z nich pohrdavě řekla, že kdyby ona ležela v knížkách jako já, dostala by se třikrát, takže si rozhodně nemám myslet, že bych byla něco víc. Tak jsem si rozhodně nemyslela...

Párkrát jsem sice vyhrála soutěž ve zpěvu, recitaci, třídní a táborou Miss a ještě si můžu odškrtnout se svými stodvaašedesáti centimetry účast na Miss Slovácko. Na jednom literárním soustředění ve svých osmnácti letech jsem napsala skvělou báseň na téma Jak se vidím. Byla jsem pyšná a přesvědčená, že se jedná o mé životní dílo. S hrdostí jsem ho dala k posouzení psychiatru Cimickému. Při rozboru básně mi přede všemi sdělil, že mé dílo je zabarveno silným sexuálním nábojem, stejně jako já. To bylo mé poslední literární soustředění...

Později, když jsem pracovala na chirurgii, jsem si na Cimického vzpomněla, když jsem pomáhala s hygienou ležícímu starci a on posléze vstal a odešel hrát karty a ještě mě stihl plácnout přes zadek. A nebo když mě pronásledoval ztepilý zedník s flebitidou a denně mi nosil větrníky z nemocničního bufetu, i když jsem mu je denně vracela s tím, že větrníky opravdu nejím. Při zkoušce z chirurgie mě přednosta 1. lékařské kliniky, nutno říct, že zachovalý stařec, chlácholil tím, že jsem jeho premiantka a hřích mi čučí z očí. Smířila jsem se tím, že jsem pro jistou skupinu mužů hříšná žena se značným nábojem.

Puberťáci i ti starší mi vykají a zdraví dobrý den. Někdy taky nezdraví. Klienti mi říkají paní sociální a dožadují se svých práv, i když jedu s kočárkem a křičím zdaleka, že jsem na rodičovské a na úřad práce nejdu pro pomoc v hmotné nouzi. Nedávno mi řekla jedna padesátiletá paní, že jí mám tykat, protože jsme přibližně stejného věku a kosmetička se mě už asi deset let ptá, kdy mi bude čtyřicet.

Je mi třicet sedm, vlastně až zítra, a jsem nad věcí. Občas mám doma bordel na kolečkách, někdy si špatně oholím nohy, když cvičím jógu jsem většinou druhá nejslabší a roztomilá nejsem vůbec, obzvlášť, když křičící dceru oslovuju ty jeden malý Jendo. Někdy mám všeho dost a chci sama odjet na kraj světa a číst, číst číst. Ale myslím, že už jsem se naučila mít tuhle ženskou v sobě docela ráda. Jak říká Bolek Polívka: ,,Co je malé, to je roztomilé. A když to není roztomilé, aspoň toho není moc."

Ať máte hezké léto a máte se rádi.😘
Vlaďka

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kosma Kosma | Web | 9. července 2016 v 21:08 | Reagovat

Vladi, vypadáte úžasně! :-)

2 Vědunka Vědunka | 10. července 2016 v 21:17 | Reagovat

[1]: Děkuju, máte inspirativní blog😆👍👌

3 Kitty Kitty | Web | 10. ledna 2017 v 17:53 | Reagovat

Zase príma čtivý článek. Zdá se, že budeš umět psát o životě. Budu se sem občas vracet. Mimo témata rození mě zajímá všechno ;-)

4 FelixG FelixG | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 9:08 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama