Únor 2016

Supermatky a my ostatní

29. února 2016 v 22:35 | Vlaďka |  Lifestyle
Kult supermatky ovládá celou planetu. Jedná se o ženu mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety, za všech okolností upravenou, pečlivě nalíčenou se stylově oděným dítětem ve značkovém kočárku. Vždy je dokonalá, její miminko nepláče, a tak při péči o dítě zvládá ještě vyřizovat maily, faktury a řídit firmu. Své ploché břicho demonstruje na sociálních sítích nejlépe již druhý den po porodu a do šesti týdnů má takový břišní pekáč, že z instagramu může vyskočit v bikinách rovnou na pláž.


U takové maminky nikdy na fotce neuvidíte lineu negru (pigmentovou čáru vedoucí přes pupek) a rovněž se jí netýká diastáza (rozestup břišních svalů vzniklý v těhotenství), a tak může vesele cvičit sedy lehy, aniž by měla byť náznak vytahané kůže. Supermatka nemá strie! Přibrala maximálně deset kilogramů a několikrát denně si mazala kůži nejdražšími krémy, případně oleji, protože jsou dnes velmi trendové.Kromě péče o novorozeně a sebe, zvládá poklidit celou domácnost, navařit a s úsměvem na tváři vítat svého muže.

Rozhodla jsem se být supermatka. Již v porodnici, přece na tom nic není. Druhý den po porodu jsem dostala od rehabilitační setsry brožuru s pokyny, jak cvičit. Fajn, hned začnu. Cítím se dobře, zvládnu cvičení pátého dne. Poctivě zatahuju pánevní dno, to by v tom byl čert, abych neměla svaly pánevního dna jako dvacítka. Je mi to nepříjemné, dnes končím. Zítra je taky den.

Nesplňuji věkovou kategorii supermatky, mám mírně nad. Nevadí, doženu to snahou a photoshopem.

Budu se každý den líčit a umývat si alespoň obden vlasy. Mít stálý režim je důležité. Po měsíci nevím, kdy bylo obden a svým kamarádkám tvrdím, že na vlasech právě zkouším kokosový olej a jeho třináctý blahodárný účinek. Pošťačka mě dnes ráno upozornila, že vypadám nějak divně, pravděpodobně to bude tím, že jedno oko jsem si stihla nalíčit, na druhé jsem v tom spěchu zapomněla. Kruhy pod očima už nemám čím maskovat. Došel mi korektor.

Maily nepíšu, na zprávy odpovídám asi za týden, na mobilu ulpěly zbytky mléka, takže reaguje až na desátý pokus, při pomyšlení na práci se mi zvedá žaludek. Mé dítě rovněž nepláče. Mé dítě křičí. Křičí, když má hlad, křičí, když ho bolí bříško, křičí, když mě neslyší. Mé dítě křičí pořád.

Pigmentovou čáru mám téměř přes celé břicho a dočítám se, že ještě pěkně dlouho budu mít. V létě si koupím celkové plavky a kolem boků si dám šátek.

Znovu se vrhám po prvním nezdaru na cvičení. Než nastartuju počítač a na youtubu objevím poporodní cvičení, musím už zase běžet. Díte křičí. Nevzdám se, začnu další den. Dítě křičí celou noc, další den se ploužím jako po dvou nočních šichtách a jsem ráda, že stojím na nohou. Uvařím si silnou kávu a k obědu si dám květák. Dítě je za pár hodin hyperaktivní, kroutí se bolestí a křičí. Květák letí do koše.

Má dcera není stylová a její matka není trendy. Věšinu oblečení má Emma po svém devítiletém bratranci, je krásné a zachovalé, a v jeho výrazně žluté čepičce s velkým nápisem BABY mi připomíná malého syrského uprchlíka. Do oblečení před těhotenstvím se nenasoukám a vytahané legíny z desátého měsíce těhotenství nemůžu ani vidět. Zachrání mě tepláky z Lidlu.

Domácnost je ve stavu neutěšeném, čekám brzkou návštěvu sociálky.

Dnes v noci jsem si uvědomila, že nejsem supermatka. Kupodivu nejsem zklamaná. Nejsem dokonalá, a o to víc jsem možná šťastná. Emma neplakala celý den. Byla spokojená, protože měla spokojenou maminku.

Všem nedokonalým maminkám krásné dny přeje
Vlaďka

Mých prvních 14 dnů s Emmou

14. února 2016 v 6:00 | Vlaďka |  Rodina
Emma je na světě! Už se to zdálo téměř nemožné, ale nakonec ve dvaačtyřicátém týdnu vykoukla na svět a byla prostě tady.
První den u mě propuká naprosté nadšení z toho, že to mám to za sebou, na mobilu pípají gratulace, jsem natolik euforická, že po osmihodinovém porodu si odpojím infuzi, jdu do koupelny, ještě si po sobě uklidímRozpačitý a už tu mám na porodním pokoji exkurzi žákyněk i s paní učitelkou a staniční sestrou, které mi hromadně gratulují a oznamují mi, že to jediné křičící dítě na novorozeneckém oddělení je to moje. Zálibně si prohlíží pokoj a veškeré vymoženosti, které může žena při porodu použít jako je porodnická stolička, gymnastický balón, porodnické lůžko a paní učitelka se zvědavě ptá v jaké poloze rodila maminka, tou mám být já, načež staniční sestra jí stroze odpovídá, že maminka toho měla dost a byla ráda, že si lehla.
Odpoledne mě překládají na oddělení šestinedělí. Jsem sama na pokoji, zato mám zde televizi a sociální zařízení, o které se dělím s vedlejším pokojem. To, že zde mám televizi jsem si uvědomila, až při návštěvě mého muže a dcery, zato toaletu a sprchu jsem potřebovala neustále, ovšem musela jsem neustále klepat, abych náhodou nepřepadla maminky z vedlejšího pokoje. Jelikož se tam neustále měnily, nebylo možno si domluvit žádný signál, a tak často docházelo k trapným situacím.

Od první chvíle po porodu začaly závody v kojení. Každá z těch dříve zcela normálních ženských se proměnila v jakousi manufakturu na mléko a hnána koňskou silou se snažila ze sebe vyprodukovat co nejvíce mateřiny, za což byla oceněna nejen sestrami, ale i klidným miminkem, a tak celou noc po chodbě šoupaly vozíky s novorozenci, kteří byli před každým kojením váženi a stejně tak po něm. Bohužel v mém případě, pokud bych se na takové podnikání dala, ihned bych zkrachovala, protože i třetí den jsem byla totální outsider a mé dítě bylo nejhlasitějším na celém oddělení. Nepomohla ani slova zkušené sestry, která tvrdila, že do rána se ze mě určitě stane Dolly Buster.

Čtvrtý den jsme šli domů a já se neskutečně těšila na mé blízké, i když mě překvapilo, že se nevejdu do kozaček, protože jakmile se ze mě stávala Dolly Buster nahoře, natekly mi kotníky do obřích rozměrů, a tak jsem z porodnice šmatlala v rozepnutých kozačkách, s vytahaným břichem a do toho jsem začínala natahovat (poporodní blues), protože jsem se dozvěděla, že doma neteče teplá voda. Vévodkyni Kate při odchodu z porodnice jsem nepřipomínala ani z rychlíku.

Dalších šest dnů, na které jsme se tak dlouho těšili, že je strávíme společně s miminkem, se neslo v duchu řešení problému s vodou, kojení, dokrmů, prvních bolestí bříška, nevyspání a nakonec virózy, která postihla celou rodinu, mimo mě a Emmu.

Za prvních čtrnáct dnů jsem ale zjistila několik důležitých věcí:
  1. Už podruhé v životě nepotřebuju televizi, dívám se na Emmu.
  2. Porod mi ukázal jakou mám oporu ve svém muži.
  3. Emmě nevadí hluk kávovaru a je taťkův velký hokejový fanoušekMrkající
Pěkné dny přeje

Vlaďka