Šrámy jedné cool mámy

28. června 2016 v 6:30 |  Lifestyle
Už od dětství jsem trpěla nízkým sebevědomím. Přestože jsem byla dle mé babičky krásná holčička s dlouhými černými vlásky a vždy se dobře učila, zamindrákovaná jsem byla ažaž. V šestnácti jsme potají brečely se spolužačkou na záchodě, že jsme nějaké divné, protože ještě nemáme kluka.

Můj svět bylo divadlo a knížky. Byla to slast zahrabat se s knížkou do postele a prožívat osudy Anny Kareniny a moje mamka musela otevírat Petrovi, Frantovi, Karlovi a už ani nevím, jak se jmenovali, a oznamovat jim, že ani tentokrát na ples či jinou akci nejdu. Když už mě konečně vyhnala pod výhružkou spálení knížek na místní hřiště, kde se konala zábava, v deset už jsem chrastila klíčem v zámku s tím, že je to nuda a raději jsem si potají do čtyř do rána četla.

V páté třídě mě zvolili předsedkyní třídy, tehdy opravdu ještě předsedkyní, a dodnes si vzpomínám, jak jsem v této roli trpěla, protože jsem svým vzrůstem ani zjevem neuměla sjednat ve třídě pořádek, za což jsem byla kantory kárána. Když jsem byla přijata na osmiletý gympl, zase jsem brečela, že tam nenastoupím, protože přijdu o všechny kamarádky, načež mi jedna z nich pohrdavě řekla, že kdyby ona ležela v knížkách jako já, dostala by se třikrát, takže si rozhodně nemám myslet, že bych byla něco víc. Tak jsem si rozhodně nemyslela...

Párkrát jsem sice vyhrála soutěž ve zpěvu, recitaci, třídní a táborou Miss a ještě si můžu odškrtnout se svými stodvaašedesáti centimetry účast na Miss Slovácko. Na jednom literárním soustředění ve svých osmnácti letech jsem napsala skvělou báseň na téma Jak se vidím. Byla jsem pyšná a přesvědčená, že se jedná o mé životní dílo. S hrdostí jsem ho dala k posouzení psychiatru Cimickému. Při rozboru básně mi přede všemi sdělil, že mé dílo je zabarveno silným sexuálním nábojem, stejně jako já. To bylo mé poslední literární soustředění...

Později, když jsem pracovala na chirurgii, jsem si na Cimického vzpomněla, když jsem pomáhala s hygienou ležícímu starci a on posléze vstal a odešel hrát karty a ještě mě stihl plácnout přes zadek. A nebo když mě pronásledoval ztepilý zedník s flebitidou a denně mi nosil větrníky z nemocničního bufetu, i když jsem mu je denně vracela s tím, že větrníky opravdu nejím. Při zkoušce z chirurgie mě přednosta 1. lékařské kliniky, nutno říct, že zachovalý stařec, chlácholil tím, že jsem jeho premiantka a hřích mi čučí z očí. Smířila jsem se tím, že jsem pro jistou skupinu mužů hříšná žena se značným nábojem.

Puberťáci i ti starší mi vykají a zdraví dobrý den. Někdy taky nezdraví. Klienti mi říkají paní sociální a dožadují se svých práv, i když jedu s kočárkem a křičím zdaleka, že jsem na rodičovské a na úřad práce nejdu pro pomoc v hmotné nouzi. Nedávno mi řekla jedna padesátiletá paní, že jí mám tykat, protože jsme přibližně stejného věku a kosmetička se mě už asi deset let ptá, kdy mi bude čtyřicet.

Je mi třicet sedm, vlastně až zítra, a jsem nad věcí. Občas mám doma bordel na kolečkách, někdy si špatně oholím nohy, když cvičím jógu jsem většinou druhá nejslabší a roztomilá nejsem vůbec, obzvlášť, když křičící dceru oslovuju ty jeden malý Jendo. Někdy mám všeho dost a chci sama odjet na kraj světa a číst, číst číst. Ale myslím, že už jsem se naučila mít tuhle ženskou v sobě docela ráda. Jak říká Bolek Polívka: ,,Co je malé, to je roztomilé. A když to není roztomilé, aspoň toho není moc."

Ať máte hezké léto a máte se rádi.😘
Vlaďka

 

Nebuď trapka, i když jsi stará matka

25. dubna 2016 v 21:54 | Vlaďka |  Lifestyle
Je vám pětařicet a očekáváte narození dítěte. Nutno říct, že nejlepší roky na početí máte za sebou, ale to už v tuto chvíli nemá smysl řešit. Ještě před porodem si však dobře rozmyslete, do jaké kategorie matek chcete patřit. Já osobně rozlišuju následující kategorie: matky stylové, biomatky, úzkostné, supermatky, matky, kterým je všechno fuk.

Pokud se jednou rozhodnete patřit do první kategorie, musíte se umět orientovat v módních značkách, a to jak dospěláckých, tak dětských. Nesmíte si myslet, že Kenzo je máslo z Lidlu a značka MK rozhodně nepředstavuje Mlékárnu Kunín. Musíte se také orientovat na sociálních sítích. Čím více, tím lépe. Na tyto sítě dávejte pouze fotografie, které jsou upravené ve photoshopu, nejlépe s filtrem. Buďte na nich vždy oděna v trendy sezónní novince, stejně tak vaše dítě. Pamatujte si, že americký úsměv na fotografiích je minulost! Nyní frčí duck face, takže špulit, špulit a ještě jednou špulit. Pokud vás budou v komentářích chválit, vždy odpovídejte. Používejte výrazy infaltilní a familiérní, např. krásky moje, babulky, miláčci apod. Každý to rád slyší a lidé se za vámi pohrnou. Vždy buďte dokonale nalíčená a sladěná. Vaše dítě musí být rovněž jako ze škatulky. Zapomeňte na obnošené tepláky po starším bratranci a kaučukový dudlík s kopretinou.

Pakliže jste biomatkou, buďte připravena na celoživotní boj za práva dítěte. Neinformované matky budou nad vámi kroutit hlavou a stylové matky s vámi rozhodně kopřivový čaj pít u vás na zahradě nebudou. Vaše dítě do školky nepřijmou, protože neočkované děti tam zkrátka nesmí a navíc se na vás budou hloupě dívat, pokud u zápisu do školky se vaše dítě bude živě domáhat prsu. Naštěstí nenosíte podprsenku. Budete mít také trochu více práce, denně vyvářet a prát látkové pleny, později připravovat jen domácí příkrmy, jogurty, péct pečivo apod. Buďte připravena na to, že doma sice ochráníte své dítě před zkaženým světem médií, ale pak se nedivte, že desetileté dítě je vařené pečené u sousedů a hltá všechny díly Simpsonů, Želv Ninja a hledí na zadek Kardashiance.

Ženy, kterým je nad pětatřicet a ještě k tomu mají první dítě, často spadají do kategorie úkostných matek. Jestli jste úzkostnou matkou, poznáte lehce. Na internetu máte načtené téměř všechno. Od ovulace, bazálního měření teploty, početí, jednotlivých dnů těhotenství, až po porod, vývoj dítěte a dětských chorob. Jste tak vzdělaná, že poučujete nejprve svého gynekologa, později porodní asistentku, pediatra, učitele, vychovatele. Po narození dítěte si vytvoříte excelovou tabulku, kde si pečlivě zapisujete čas kojení, množství vypitého mléka, množství a zabarvení stolice, počet odříhnutí. Vaše dítě monitorujete na každém kroku, nesrovnalosti na monitoru dechu konzultujete s odborníky. Přesně víte, kdy se vaše dítě poprvé usměje a pokud se opozdí o dva týdny, vyžádáte si vyšetření u vývojového psychologa a obviníte manžela, že vám zatajil nesrovnalosti v rodokmenu.
Supermatky jsou nejlepšími manažerkami na světě. Již před porodem máte jasno. Rodina je firma a ta musí vydělávat. Supermatka je zaměstnavatelkou celé rodiny, včetně manžela a tchýně. Nemáte žádnou slabinu, alespoň ne navenek. Doma jste trochu nesnesitelná, protože dítě nespí tak, jak byste si představovala, manžel místo hlídání nemluvněte odjede na fotbal a tchýně dostane žlučníkovou koliku. Kamrádkám se chlubíte tím, že vše lze hravě skloubit a hrdě se chlubíte vyrýsovanou postavou z fitka i domácím štrůdlem.Za krémy a plastickou chirurgii platíte stále více a více, protože jste sice štíhlá, ale daleko více než z fitka z toho, že jste strhaná.

Mohlo by se zdát, že matkám, kterým je všechno fuk, je v podstatě nejlépe. Neřešíte oblečení, kojení X nekojení, psychomotorický vývoj, neřešíte šediny ani pivní pupek manžela. Neřešíte, zda má dítě jednorázové plenky z Tesca, nebo látkové, zda chodí v desti mešících nebo roce a půl, ani to, že místní školka má špatnou pověst. Jste ale tak trochu sama. Nezařazená. Létáte jako ptáček a snažíte se utrhnout, co se dá.
Takže pokud nechceš být trapka, i když jsi stará matka, zařaď se. Vyčnívej,ale jen ve své skupiněÚžasný

Všem trapným pětařicítkám a výše krásné dny přeje
Vlaďka

Krize kam se podíváš

12. dubna 2016 v 6:30 | Vlaďka |  Lifestyle
Poslední dobou mám pocit, že slovo KRIZE mě obklopuje všude kolem. Krizi zažívá rodina, v krizi jsou muži i ženy, krizí jsou zmítáni předškoláci i puberťáci. Firmy mají své krizové manažéry, v práci se školíme, abychom byli vždy připraveni poskytnout krizovou intervenci.

My ženy přestáváme být ženami, těmi, co si rády nechají pomoci do kabátu, nechají si otevřít dveře, obléknou si sukni, nazují podpatky, hlídají rodinné teplo a vychovávají děti. My ženy mluvíme hrubě, nechceme děti, chceme kariéru, pak zase chceme děti, nechceme muže. Když to nejde zuřivě hledáme na internetu kontakty na nejbližší reprodukční kliniku a ty jsou tak v kurzu, že tlačí na naše zákonodárce, aby se zvýšil věk žen, které mohou podstoupit umělé oplodnění. Na rodičovských sdruženích tak stále více budou viděny matky ve věku našich babiček.

Krizi rozhodně nemají kosmetické firmy, estetické kliniky a fitness centra, protože, i když je vám padesát musíte vypadat na čtyřicet, v práci být výkonný na třicet, křečové žíly maskovat značkovými sportovními legínami a brýle na krátkozrakost vydávat za nejmódnější trend.

Muži nejsou manuálně zruční, nejsou vedeni k zodpovědnosti, stále více jich vyhledává "mamahotely", kde jsou svými matkami vnímáni jako šestnáctiletí, ale proč tohle nestrpět, když za dveřmi dětského pokojíčku je klid, vyprané a vyžehlené prádlo a večer co večer tak můžeze vyrážet do baru aniž by vás někdo peskoval. A když přijdou o práci, maminka je polituje, jak je dnešní svět nespravedlivý a že za dob jejich mládí by se to nestalo, a pokud synáček má psí oči, přidá ještě tisícovku z důchodu na přilepšenou. U maminky je totiž mnoho svobody a málo odpovědnosti.

Při prvním problému ženy opuští muže, muži ženy, opuštíme děti, domy, přátele. S dětmi se nemluvíme, nechodíme na procházky, nesdílíme radosti i starosti a pokud na to dítě upozorní, pak většinou křikem, agresivitou, výchovnými problémy. My rodiče rychle utíkáme za odborníky z řad psychologů a psychiatrů a náš nezájem o své děti léčíme antidepresivy.

Stabilita mizí i v práci, máme flexibilní úvazky, pracovní poměry na dobu určitou, práci na dohodu. Tím se zmítáme stále v nejistotě a moc nevíme jak se chovat a jak to zvládat. Většinou nám chybí vzory rodičů, kteří měli stejnou svobodu. Oni ji neměli, oni měli stabilitu. Stabilitu práce a ve většině případů i rodiny. Muž vládl pevnou tvrdou rukou a žena čekala doma na svého hrdinu až přijde ze schůze. Dnes očekáváme muže empaticlého, který si hraje s dětmi, vozí je na kroužky a když je žena v práci déle, udělá večeři.

Každý z nás je jedinečný a každý máme své hranice posunuty jinak. Na pomyslné ose může být krize začátek. Začátek cesty k nějakému cíli. Ale ten už si každý z nás musí vytyčit sám.

Krásné jarní dny bez krizeÚžasný

Vlaďka
 


Jak Lvíčci došli do finále

16. března 2016 v 6:00 | Vlaďka |  Lifestyle
Dnes píšu já Emmča, protože s našima se nedá bavit, když se v sobotu hraje finále. Moc dobře si pamatuju, že vše začalo 2. září a hned plamenně proti týmu z Vnorov. Asi dost dobrý oddíl. Mně je to zatím jedno, moc tomu nerozumím.

Lev tehdy zvítězil 6:0, všude kolem mě bylo hlučno a na facebooku se psalo, že nové posily Lva se vytáhly.

Myslela jsem, že ten hluk už neuslyším a za tři týdny je to tady zas! Burácející fanoušci přinesli vítězství Lva nad týmem Dynamo Slovácko, a to dokonce 10:1! Roman Janošík se prý bil jako správný lev, kluk je to šikovný, ale hlavně trenér Karel slavil narozky.Tak všechno nejlepší!

Lvíčcí vítězí i nad úřadujícími mistry ze Včelar 3:2. Je to pecka a já si musela pořádně kopnout. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v dalším zápase.

Úžasná atmosféra, kotel fanoušků, malí i velcí, ti vše přispěli k tomu, že Lev zvítězil 13:1 nad Batykáči a musím říct, že Jindra Šinkár zářil skoro jak Jágr. Mě a všecky ženské však zaujalo více tohle:

S Moravským Pískem sice v dalším zápase remízujeme, ale už nad AHC Devils vítězíme s převahou 7:3 a já si všimla, že na hokej začal chodit i můj bratranec Kryštof a s fotkou, kde je zachycený s gólmanem Radkem se chlubil ještě týden ve škole.

Straňanský Lev se veze na vítězné vlně, po dalším skvělém výsledku 5:0 proti Ostrožské Lhotě vítězí nad Kohůty z Bánova 6:1 a Bizoni ti mohli zůstat i doma, jak řekla mamka, protože hra byla v režii pouze našich borců a je to vidět i na výsledku 21:1!

Po Vánocích mě všichni toužebně očekávají, mě se však nechce, raději dopřeju tatťkovi zápas, a to rovnou se Scorpions. Docela jsem se bála, ale zbytečně. Opět vítězství 6:3! Dnes se mi ale vůbec nelíbil rozhodčí, ale první útok si dokázal poradit s každým problémem.

Zatím se mi nehce z bříška ven, raději zpovzdálí sleduju napínavý zápas se Žraloky z Mistřic. Uf, nakonec remíza, ale byl to zápas napínavý od začátku do konce.

Narodila jsem se a playoff je tady! Kluci začínají stylově s hráči se Suché Loze doprovázeni největším počtem fanoušků v celé historii. Já si vyhlédla toho svéhoMrkající

Po napínavém souboji jsme vyhráli 4:3 ale byly to šílené nervy a o zápase se stále ještě mluví, i když jedu na procházku v kočárku.

Na facebooku se píše, že i můj hlas rozhodne. Jdu do toho! Fandím z pohodlí domova a vítězství je opět naše.

Trošku kluky potrápí Plameny Vnorovy a mě trápí prdíky. Ani se nemůžu soustředit, ale nakonec je vše OK a druhé kolo semifinále je vítězné. Jdeme do finále! Jede celá dědina, jen mě nechají doma, protože mi to mamča nedovolí. Nevadí. Taťko, hodně štěstí, vy to dokážete! A příští rok slibuju, že budu ta nejvěrnější fanynkaÚžasný

Emma


Nudný den s/ztrhané matky

7. března 2016 v 20:00 | Vlaďka |  Rodina
Vypli proud, nebo zase ty blbé pojistky! V duchu zakleju a marně se snažím najít zapalovač, který vždycky ležel na stejném místě v kuchyni a dnes tu samozřejmě není. Ve tmě hledám krabici s Nutrilonem, kterou v té tmě shodím na zem. Něco křuplo, z ložnice se ozývá zoufalý hladový křik Emmičky, na stole leží dopis od manžela.

Křik neustává, probouzím se, opět jeden z těch živých snů. Elektřina funguje, ve spěchu dělám mléko, na židli leží pyžamo manžela, který už odjel do práce, dopis na stole není. Škoda,pomyslím si.

Přebalím malého křiklouna a jdeme na krmení. V čase, kdy Emma hltá, já hltám zprávy, čtu emaily a prohlížím si sociální sítě. Zeman chce inkluzi na zkoušku, experimentátor, paní na instagramu pod přezdívkou Klarisa 005 se za šest neděl po porodu dostala na váhu 53, 6 kg, ty dvě kila má v podprsencea neváhá je demonstrovat na fotce v oranžové lambádě, maminka z mimibazaru pod přezdívkou Světluška Jaruška projevila zájem o mé těhotenské šaty. Běžím pro metr, přeměřuju veškeré části oděvu a následně odesílám potřebné informace. Popřeju Světlušce hezký den. Je šest ráno a ještě usínám.

Ve čtvrt na sedm mě budí kňouraní dcery, znovu přebalujeme, malá usíná. V tuto dobu se ze mě stává manažer času i sprinter. Zapínám pračku, sterilizuju láhve a dudlíky, ještě než otevřu lednici vzpomenu si na Klarisu a běžím si stoupnout na váhu. Mám o kilo víc jak Klarisa, v podprsence pouze půl kila, lednici zase zavřu. Píše Linda z mimibazaru, že má zájem o modrou kabelku, barva jí ladí k očím, jen ji zajímá, zda se do ní vejde bochník chleba a dva jogurty. Vytahuju týden starý chleba, že kterého jsem chtěla udělat topinky a těší mě, že bude mít i jiné využití. Soukám ho do modré kabelky, otevírám znovu lednici. Máme pouze jeden jogurt. Odepíšu Lindě a rovněž jí popřeju pěkný den.

Yorkšír Bertík se dožaduje svých potřeb, pouštím ho na dvorek, zapínám myčku, chystám si prádlo na žehlení. Zjišťuju, že mám na sobě stále pyžamo. Dcera volá z lyžáku, že měli hnusnou snídani. Pípně mi zpráva. Píše Světluška, že by ráda viděla šaty v reálu, ať je vyfotím na těhotné ženě. Volám své matce, zda by se u nás mohla na skok stavit. Oblékám jí těhotenské šaty, fotím, odesílám. Popřeju Světlušce úspěšný den. V internetovém obchodě si vyhlédnu nové tričko. Super, ladí ke kočárku, spěšně ho vkládám do košíku.

Emmička se probouzí s křikem a dožaduje se další porce. Je jedenáct hodin, oblékám sebe i dítě a běžím do pojízdné pekárny, protože v naší vesnici není ve 21. století obchod s potravinami. To je jediná chvíle z celého dne, kdy se cítím velmi sebevědomě a krásně, protože věková struktura čekajících občanů se pohybuje kolem 65 a více let. Sebevědomí mi opět klesá v okamžiku, kdy jsem seniorkou pokárána, že jako šestinedělka chodím bez čepice. Protože jsem poslední v řadě, odnáším si poslední dva rohlíky. Bertík vběhl pod pojizdnou pekárnu a nechce odtud ven. Běžím si připravit oběd. Děti z mateřské školy přinášejí zatoulaného Bertíka.

Dcera volá z lyžáku, že sjela kopec a oběd byl ještě hnusnější než snídaně. Světlušce se líbí šaty, zajímá ji však, zda se do nich vejde při váze 75 kilogramů. Volám matce do práce a zjišťuju její aktuální váhu. Odepisuju Světlušce.

Hraju si s Emmičkou, hladím ji po vláscích, jsou to naše něžné chvilky, které si obě užíváme. Později se dávám do vysávaní. Zvuk vysavače miluje a usíná. Volá mi sestra a sděluje mi, že můj blog je podle její kolegyně Mirky slátanina. Linda mi odepisuje, že objevila kabelku, do které se vejdou dva bochníky chleba a o tu moji nemá zájem.

Emmička se probouzí s bolestí břicha. Znovu se ve mně probouzí sprinter. Kapky, cvičení, nošení, kolebání, tišení. Za hodinu ji už nebolí bříško a začne křičet hlady. Venku se stmívá, na procházku už nepůjdeme, hrajeme si na dece. Dostanu obrovský hlad a vytahuju rohlík, jeden, ten druhý si nechám na snídani. Pekárna přijede zase až zítra v jedenáct. Na chlebu je plíseň. Světluška se dotazuje, zda je možné si šaty vzít na večeři se svým ex. Odepisuju Světlušce, že jestliže je její ex zatížený na plnoštíhlé macaté ženy, pak ať si je jistě vezme.

Je půlnoc, Emmička si chce stále hrát, vrtí se, dožaduje se pozornosti. V polospánku ji chvíli nosím až usíná. Světluška už nepíše. Klarisa 005 dostala střevní chřipku. Na instagramu ukazuje demonstativně Endiaron. Internetový obchod mi sděluje, že zatímco jsem váhala, tričko dělá radost někomu jinému.

Hezké sny o čemkolivÚžasný

Vlaďka

Supermatky a my ostatní

29. února 2016 v 22:35 | Vlaďka |  Lifestyle
Kult supermatky ovládá celou planetu. Jedná se o ženu mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety, za všech okolností upravenou, pečlivě nalíčenou se stylově oděným dítětem ve značkovém kočárku. Vždy je dokonalá, její miminko nepláče, a tak při péči o dítě zvládá ještě vyřizovat maily, faktury a řídit firmu. Své ploché břicho demonstruje na sociálních sítích nejlépe již druhý den po porodu a do šesti týdnů má takový břišní pekáč, že z instagramu může vyskočit v bikinách rovnou na pláž.


U takové maminky nikdy na fotce neuvidíte lineu negru (pigmentovou čáru vedoucí přes pupek) a rovněž se jí netýká diastáza (rozestup břišních svalů vzniklý v těhotenství), a tak může vesele cvičit sedy lehy, aniž by měla byť náznak vytahané kůže. Supermatka nemá strie! Přibrala maximálně deset kilogramů a několikrát denně si mazala kůži nejdražšími krémy, případně oleji, protože jsou dnes velmi trendové.Kromě péče o novorozeně a sebe, zvládá poklidit celou domácnost, navařit a s úsměvem na tváři vítat svého muže.

Rozhodla jsem se být supermatka. Již v porodnici, přece na tom nic není. Druhý den po porodu jsem dostala od rehabilitační setsry brožuru s pokyny, jak cvičit. Fajn, hned začnu. Cítím se dobře, zvládnu cvičení pátého dne. Poctivě zatahuju pánevní dno, to by v tom byl čert, abych neměla svaly pánevního dna jako dvacítka. Je mi to nepříjemné, dnes končím. Zítra je taky den.

Nesplňuji věkovou kategorii supermatky, mám mírně nad. Nevadí, doženu to snahou a photoshopem.

Budu se každý den líčit a umývat si alespoň obden vlasy. Mít stálý režim je důležité. Po měsíci nevím, kdy bylo obden a svým kamarádkám tvrdím, že na vlasech právě zkouším kokosový olej a jeho třináctý blahodárný účinek. Pošťačka mě dnes ráno upozornila, že vypadám nějak divně, pravděpodobně to bude tím, že jedno oko jsem si stihla nalíčit, na druhé jsem v tom spěchu zapomněla. Kruhy pod očima už nemám čím maskovat. Došel mi korektor.

Maily nepíšu, na zprávy odpovídám asi za týden, na mobilu ulpěly zbytky mléka, takže reaguje až na desátý pokus, při pomyšlení na práci se mi zvedá žaludek. Mé dítě rovněž nepláče. Mé dítě křičí. Křičí, když má hlad, křičí, když ho bolí bříško, křičí, když mě neslyší. Mé dítě křičí pořád.

Pigmentovou čáru mám téměř přes celé břicho a dočítám se, že ještě pěkně dlouho budu mít. V létě si koupím celkové plavky a kolem boků si dám šátek.

Znovu se vrhám po prvním nezdaru na cvičení. Než nastartuju počítač a na youtubu objevím poporodní cvičení, musím už zase běžet. Díte křičí. Nevzdám se, začnu další den. Dítě křičí celou noc, další den se ploužím jako po dvou nočních šichtách a jsem ráda, že stojím na nohou. Uvařím si silnou kávu a k obědu si dám květák. Dítě je za pár hodin hyperaktivní, kroutí se bolestí a křičí. Květák letí do koše.

Má dcera není stylová a její matka není trendy. Věšinu oblečení má Emma po svém devítiletém bratranci, je krásné a zachovalé, a v jeho výrazně žluté čepičce s velkým nápisem BABY mi připomíná malého syrského uprchlíka. Do oblečení před těhotenstvím se nenasoukám a vytahané legíny z desátého měsíce těhotenství nemůžu ani vidět. Zachrání mě tepláky z Lidlu.

Domácnost je ve stavu neutěšeném, čekám brzkou návštěvu sociálky.

Dnes v noci jsem si uvědomila, že nejsem supermatka. Kupodivu nejsem zklamaná. Nejsem dokonalá, a o to víc jsem možná šťastná. Emma neplakala celý den. Byla spokojená, protože měla spokojenou maminku.

Všem nedokonalým maminkám krásné dny přeje
Vlaďka

Mých prvních 14 dnů s Emmou

14. února 2016 v 6:00 | Vlaďka |  Rodina
Emma je na světě! Už se to zdálo téměř nemožné, ale nakonec ve dvaačtyřicátém týdnu vykoukla na svět a byla prostě tady.
První den u mě propuká naprosté nadšení z toho, že to mám to za sebou, na mobilu pípají gratulace, jsem natolik euforická, že po osmihodinovém porodu si odpojím infuzi, jdu do koupelny, ještě si po sobě uklidímRozpačitý a už tu mám na porodním pokoji exkurzi žákyněk i s paní učitelkou a staniční sestrou, které mi hromadně gratulují a oznamují mi, že to jediné křičící dítě na novorozeneckém oddělení je to moje. Zálibně si prohlíží pokoj a veškeré vymoženosti, které může žena při porodu použít jako je porodnická stolička, gymnastický balón, porodnické lůžko a paní učitelka se zvědavě ptá v jaké poloze rodila maminka, tou mám být já, načež staniční sestra jí stroze odpovídá, že maminka toho měla dost a byla ráda, že si lehla.
Odpoledne mě překládají na oddělení šestinedělí. Jsem sama na pokoji, zato mám zde televizi a sociální zařízení, o které se dělím s vedlejším pokojem. To, že zde mám televizi jsem si uvědomila, až při návštěvě mého muže a dcery, zato toaletu a sprchu jsem potřebovala neustále, ovšem musela jsem neustále klepat, abych náhodou nepřepadla maminky z vedlejšího pokoje. Jelikož se tam neustále měnily, nebylo možno si domluvit žádný signál, a tak často docházelo k trapným situacím.

Od první chvíle po porodu začaly závody v kojení. Každá z těch dříve zcela normálních ženských se proměnila v jakousi manufakturu na mléko a hnána koňskou silou se snažila ze sebe vyprodukovat co nejvíce mateřiny, za což byla oceněna nejen sestrami, ale i klidným miminkem, a tak celou noc po chodbě šoupaly vozíky s novorozenci, kteří byli před každým kojením váženi a stejně tak po něm. Bohužel v mém případě, pokud bych se na takové podnikání dala, ihned bych zkrachovala, protože i třetí den jsem byla totální outsider a mé dítě bylo nejhlasitějším na celém oddělení. Nepomohla ani slova zkušené sestry, která tvrdila, že do rána se ze mě určitě stane Dolly Buster.

Čtvrtý den jsme šli domů a já se neskutečně těšila na mé blízké, i když mě překvapilo, že se nevejdu do kozaček, protože jakmile se ze mě stávala Dolly Buster nahoře, natekly mi kotníky do obřích rozměrů, a tak jsem z porodnice šmatlala v rozepnutých kozačkách, s vytahaným břichem a do toho jsem začínala natahovat (poporodní blues), protože jsem se dozvěděla, že doma neteče teplá voda. Vévodkyni Kate při odchodu z porodnice jsem nepřipomínala ani z rychlíku.

Dalších šest dnů, na které jsme se tak dlouho těšili, že je strávíme společně s miminkem, se neslo v duchu řešení problému s vodou, kojení, dokrmů, prvních bolestí bříška, nevyspání a nakonec virózy, která postihla celou rodinu, mimo mě a Emmu.

Za prvních čtrnáct dnů jsem ale zjistila několik důležitých věcí:
  1. Už podruhé v životě nepotřebuju televizi, dívám se na Emmu.
  2. Porod mi ukázal jakou mám oporu ve svém muži.
  3. Emmě nevadí hluk kávovaru a je taťkův velký hokejový fanoušekMrkající
Pěkné dny přeje

Vlaďka

Dopis miminku

27. ledna 2016 v 6:00 | Vlaďka |  Rodina
Dobré ráno,
jednou jsem četla, že žena v očekávání má svému miminku napsat dopis, který si později děťátko přečte.
Přiznám se, že nápad napsat dopis se mi honil hlavou až v posledních chvílích těhotenství, kdy pro mě již bylo čekání velmi náročné. Zároveň jsem si říkala, že je to intimní věc, která nepatří na blog, nicméně pak jsem se rozhodla dopis zveřejnit, třeba pro inspiraci dalším maminkám, zkrátka nejste v tom samy.Usmívající se

Milé miminko,
od první chvíle jsi mi změnilo život. Nejprve zavládlo nadšení, úlek i rozpaky a pak nastal devítiměsíční život 2 v 1.
Dnes už si ani neumím představit jaké to bude, až nebudu cítit Tvé nožky na mých žebrech, nebudu chodit pětkrát za noc na tolaletu, nebudu spát pouze na levém boku, dýchat jako vagón plný uhlí a zapomínat i na to, jak se jmenuju.

Prožili jsme spolu mnoho událostí, radostných i smutných chvil, obav o Tebe, Tvé zdraví. Moc se na Tebe všichni těšíme a obdivujeme Tvou vytrvalost a zarputilost. Chápu, že jsi chtělo mamince umožnit, aby stihla místo porodnice pár dnů po termínu premiéru Lídy Baarové, taky chápu, že jsi chtělo, aby si ségra opravila známku z chemie a připravila se na olympiádu z francouzštiny, aby taťka v klidu dojel z Dobrušky a měl čas už jen na Tebe, aby babička konečně koupila čepičku, ve které pojedeš z porodnice a aby Tvůj bratránek Kiki dal baterky do kolébky, aby Tě nemusel kolébat vlastní silou. Budeš jistě chytré dítě, to přece víme, nemůžeme se dočkat okamžiku, kdy poprvé uvidíme Tvou tvářičku a začnou dohady o tom komupak jsi podobné a babičky budou vytahovat fotografie Tvých rodičů v dětském věku.
Pokud si to tedy rozmyšlíš a vyklubeš se brzy na svět, budeme ti nejšťastnější lidé na světě.
Tvá maminka

PS: V poslední době mě zaujala akce, kterou pořádají některé maminky před příchodem dítěte na svět. Nazývá se Baby shower a je uspořádána v těhotenství maminky, kdy se sejdou společně s kamarádkami a radují se z budoucího příchodu miminka. Maminka i dítě jsou obdarování dárky, dostávají milá přáníčka, maminka se těší z toho, že jí všichni chválí rostoucí bříško a celá oslava je velmi něžná a ve znamení radosti z příchodu nového človíčka. Docela mě mrzí, že jsem takovou oslavu neuspořádala, ale myslím si, že oslav narození bude ještě dostatekUsmívající se
Krásné dny přeje
Vlaďka

Než se vydám do porodnice

19. ledna 2016 v 20:02 | Vlaďka |  Rodina
Konečně je to tady! Šest až osm týdnů před datem porodu nastupujeme na mateřskou, pokud jsme měly to štěstí, že nám bylo relativně dobře, těhotenství jsme si užívaly a nemusely ho trávit v nemocnici či doma na neschopence. Vždyť už se taky zadýcháváme, připomínáme trochu velrybu a nedá se s námi o práci vůbec bavit, stejně přemýšlíme na tím kočárkem, co jsme ho minulý týden viděly na instagramu.
Jenže, než se vydáme k porodu je třeba udělat spoustu věcí:

1. U svého gynekologa vyzvednout jím potvrzenou žádost o podporu v mateřství s předpokládaným datem porodu. Ten pak odevzdat u svého zaměstnavatele, který ho předá příslušné správě sociálního zabezpečení. Tento postup se týká však pouze žen, které jsou zaměstnané, v jiném případě situaci řešit přímo na správě sociálního zabezpečení a úřadu práce. Je dobré se také pozeptat, kdy obvykle dávka bývá vyplacena z důvodu nastavených plateb v bance apod., a dále jak postupovat po vyčerpání nároku na peněžitou pomoc v mateřství.
a nebo

2. Nastal čas připravit domácnost na to, že se zde bude vyskytovat novorozeně. Někdy to jde těžce, protože potenciální sourozenec v pubertě a osmdesátiletá babička mají rádi svůj klid, řád a to, že by se jim něco mělo měnit, že by mohli uvolnit kousek svého prostoru je takřka nemožné, takže zjišťujete, že ten kurz managementu a strategie se vám hodil, jen kdybyste ho téměř celý neprospala. S manželem pak vedete debatu o tom, že je vážně třeba vymalovat a odstranit stoleté pavučiny, protože do takového prostředí dítě neporodíte.

3. Když máte konečně vymalováno a uklizeno, nakonec se zapojili všichni, dostanete dokument do porodnice, který se týká jména očekávaného dítěte a strhne se další vášnivá debata. Jako žena činu, která ví, že emoce se klidní při dobrém jídle, pozvete dceru i manžela na večeři a pokoušíte se na dané téma jednat. Raději děláte, že neslyšíte návrhy patnáctileté dcery, která, když už má mít sourozence, tak přece musí být jedinečný, takže hýří jmény typu Otýlie, Cecílie, Kryšpín a Oskar. Nato manžel jde do hlubin svého rodu a vzpomíná na dávné významné potomky jejich rodiny, kteří by si zasloužili dalšího pokračovatele. Po půl hodině sedíte jako slepice a říkáte si, že jste byla hloupá, když jste nechala diskutovat o jméně dítěte a jste rozhodnuta, že debata je u konce a jméno zběsile napíšete v nemocnici při porodních bolestech, samozřejmě to vaše vysněné.

4. Další důležitou záležitostí je výběr porodnice. Možná máte od začátku jasno, možná ne a rozhodujete se na základě zkušeností svých kamarádek, maminkovských webů, recenzí, doby dojezdu apod. Co se ale osvědčilo mně, je popřemýšlet, jaká vlastně jsem - jak zvládám bolest, jestli jsem ráda vedena, nebo za všech okolností se rozhoduju sama, jestli chci porod bez medikamentů, nebo jsem jim nakloněna, zda je pro mě důležité rodinné prostředí minimální zásah personálu, nebo naopak jsem ráda, když je vše pod kontrolou? Já osobně jsem se rozhodla, že si domluvím v porodnici termín a půjdu se tam podívat. Obrátila jsem se na porodní asistentku, která vede předporodní kurzy v místě bydliště a poprosila ji, zda bych se mohla i s manželem jít do porodnice podívat, zeptat se na vše, co mě zajímá, včetně vedení porodů a přípravy tašky do porodnice. Na začátku našeho hovoru jsem jí sdělila, že na předporodní kurzy nechodím, chodit nebudu a vysvětlila také důvody, zejména ten, že jsem původní profesí dětská sestra a na dětském oddělení jsem pracovala osm let a nadále s dětmi pracuji, i když v jiné profesi. Bylo mi však sděleno, že pokud neuhradím 1500 Kč jako za předporodní kurz, návštěva mi nebude umožněna, ale samozřejmostí je, že otec u porodu bude zdarma. Asi nemusím psát, že jsem tímto přístupem byla více než překvapena a obrátila se přímo na kamarádky, které ještě v nemocnici mám a návštěvu si dohodla, samozřejmě bez poplatku, a strávila i se svým manželem pěkné odpoledne, kdy nám bylo vše ukázáno, vysvětleno a ujistila jsem se, že tady zkrátka rodit chci.

5. Pro miminko musíte zařídit následnou péči pro propuštění z porodnice, je tedy nutné ještě před porodem zajistit pediatra. Já osobně mám dobrou zkušenost s dětskou lékařkou, ke které jsem chodila ještě já, nyní moje dcera, takže volba byla jasná.

Věcí, co musíme zařídit je daleko více, ale hlavně, důležité je mít se rád, užívat si to, radovat se z malých věcí, které dělají ty velké.

Krásný týden plný radostných událostí přeje
Vlaďka


Co mě zajímá v lednu

11. ledna 2016 v 15:27 | Vlaďka |  Lifestyle
Dnešní článek na téma Co mě zajímá v lednu, aneb mých několik lednových tipů.

Filmů o osudových ženách není nikdy dost. Přiznám se, že v lednu jsem měla v plánu navštívit dvě premiéry, ale matka míní, dítě, i to nenarozené, mění, takže nejspíš neuvidím ani jednu. První film je dokument od mé oblíbené režisérky Heleny Třeštíkové - Zkáza krásou, který měl premiéru v minulém týdnu. Film vychází z rozhovoru, který se odehrál před dvaceti lety mezi režisérkou a herečkou, dle recenzí se jedná o ucelenou kinematografickou tvorbu dotvořenou dobovými záběry, které nám byly dosud neznámé. Za mě obrovská zvědavost.

Druhý je celovečerní film režiséra Filipa Renče - Lída Baarová, který si odbyde svou premiéru 21. ledna. V jednom z rozhovorů režisér prohlásil, že film nosil v hlavě patnáct let, než se podařilo jej realizovat. V hlavní roli se představí Táňa Pauhofová.


Snacha Heleny Třeštíkové Radka je pro mě nedávným velmi příjemným objevem. Právnička, maminka dvou malých dětí, blogerka a spisovatelka je pro mě nadějným zjevením české soudobé literatury a přiznám se, že její kniha, mimochodem po prvním vydání beznadějně vyprodaná, To prší moře je knihou, kterou nepustítě z ruky a tajně ji v noci budete číst pod lampou, jen, abyste se dozvěděli jak dopadne osud Hanky, která se pere s ranami osudu a kterou máte chuť občas vyliskat, občas si zapláčete, obzvlášť pokud s vámi cloumají těhotenské hormonyPlačící Pžiznám se, že pro mě jsou inspirující i mateřské postřehy, kterými Radka Třeštíková pravidelně zaplavuje facebook.


A teď trochu z jiného soudku. 2. ledna odstartovala Tříkrálová sbírka, akce pořádaná Charitou České republiky. Koledování má hlubokou tradici, kdy dříve chodily chudé děti převlečené za Tři krále a přinášely požehnání do domovů. Požehnání králů mělo ochraňovat příbytky lidí, kteří děti obdarovávali sladkostmi a malými dary. Po revoluci bylo obnoveno koledování v roce 2000 a obzvláště u nás na Slovácku se setkává s velkou oblibou. Výtěžek putuje zejména potřebným rodinám, dětem, seniorům právě v té lokalitě, kde byly peníze vybrány a dále pak na činnost některých sociálních služeb, pořízení vybavení a pomůcek pro nemocné a potřebné. Pro mě je to krásná tradice, několikrát jsem osobně byla vedoucí skupinky koledníků a několikrát jsem sama maminkám samoživitelkám v nouzi, do které se dostaly ne vlastní vinou, doporučila možnost získání financí právě z výtěžku Tříkrálové sbírky. Mějme tedy otevřená svá srce a domovy pro tyto koledníky.


Nevím, jak to máte vy, ale já pokud cestuji, což teď bohužel nejde, ráda na cestách poznávám nové kavárny jako milovnice kávy. Kromě kávy a způsobu přípravy si vždy všímám zařízení kavárny, obsluhy, nabízeného sortimentu a lidí, kteří v kavárně sedí a do ní přicházejí. Pro mě to vždy bylo místo na čtení, relax, ale i psaní diplomky, standardů apod. A co říkám na děti v kavárně? Mě rozhodně neruší více, než senior na mě najíždějící s vozíkem v Kauflandu. Takže buďme k sobě tolerantní a shovívaví, vždyť každý věk a každé životní období má své kouzlo a je hloupost nechat si ho protéct mezi prsty.
Hezké chvíle v kině, knihovně, vaší oblíbené kavárně, či jinde
přeje
VlaďkaÚžasný


Kam dál